Životem mi prošlo několik psů, ale ani jeden vlastně nebyl můj. Poslední, německý ovčák Gomo z Danaru byl oficiálně dcery. Ale ona odjela na studia a Gomík zůstal s námi. Devět let. Odešel náhle, nečekaně a ve chvíli, kdy jsme se s ženou těšili, že všichni budeme více spolu. Byl to takový šok, až jsme se zařekli, že tohle už nikdy nechceme zažít a tak další pes nebude. Vydrželo nám to 3 dny. A pak přišel opak, musíme Gomíka nahradit! Jako by byl za každým rohem, čekali jsme že vyběhne a bude nás vítat. A právě v tu bolestnou dobu se ozvaly všechny ty skryté touhy po dobrodružství a věrném příteli. Hledal jsem svého Kazana, Bílého tesáka, svá dobrodružství. Původně jsem měl na mysli lajku, ale narazil jsem na informace o československém vlčáku. Slyšel jsem o něm už dříve, ale spíše to špatné. Nevyrovnané povahy, nedají se cvičit, loví zvěř, jsou agresivní a nebezpeční, jen pro zkušené kynology a tak dále.
Nicméně na www stránkách některých chovatelů se psalo něco jiného. A tak jsem si začal hledat informace a ještě ten den si začal dopisovat s Jarkou Mrkosovou z chovatelské stanice československých vlčáků Kuklík. Odpověděla na všechny mé dotazy a já měl jasno. Náš další pes bude československý vlčák! A to jsem ho ještě neviděl ve skutečnosti!
Bohužel Jarka neměla v tu dobu žádné volné štěňátko a nám už psí kamarád strašně chyběl. Bolest v srdci po odchodu Goma byla velká, viděli jsme ho všude. Na internetu jsme našli nabídku chovatelské stanice Z Deštné hory. Štěňátka k odběru už za necelý týden!! Hned jsme panu Süsserovi volali, měl ještě volného pejska, a když přijedeme, budeme si dokonce moci i vybrat. Hned jsme se ženou sedli do auta a vyrazili. Sice jsme trochu bloudili, ale nakonec jsme polosamotu Z Deštné hory našli. Před domem nás uvítala Beky. První čsv (tak se jim také říká), které jsme viděli. Temperamentní, vlku podobná fenka. Bylo rozhodnuto. Nicméně jsme si ještě šli popovídat s chovatelem, co můžeme čekat, jaký je život s tímhle skoro vlkem. A hlavně – štěňátka čekala uvnitř domu. Mezi nimi už někde pobíhal náš nový parťák…Vstoupili jsme do prostorné kuchyně u už tu byly - nádherné chlupaté neposedné kuličky. Rázem se na nás vrhli všichni pejsci, fenečka zůstávala opodál. Každou chvilku se některý z nich zakousl do mých kalhot, nebo zkoušeli odolnost kůže na botách. Byli jak medvídci, ale nesmírně čilí. Po chvíli jsme je přestali zajímat a společně utekli řádit do vedlejšího pokoje. Tedy všichni, až na jednoho. Ten zůstal u mne. Tak jsem si ho vzal do klína a při kávě jsme si povídali s panem Süsserem. O vlčácích, na co se připravit, na jejich typické projevy a hlavně zda máme na to ho mít a vychovat. A malé klubíčko v mém klíně se zatím uložilo ke spánku a příjemně mě hřálo. Nejen do klína a rukou, ale hlavně u srdce… Skoro jsem neměl sílu jej vrátit zpátky, když jsme odjížděli. Jmenoval se Ferral. Vyzvednou si ho můžeme už příští týden, hned po tom, co dostane čip!! Měl jsem strach, abych ho zase mezi ostatními poznal. Měl na nose v srsti takovou tmavší čárku, tak snad ho příště mezi nimi poznám..
Ten den, kdy jsem si jel pro Ferryho, musela být žena v práci. Vzal jsem s sebou tedy děti. Po příjezdu nás uvítala opět Bekky a pan Süsser. A že půjde pustit štěňátka z kotce. Všechna zamířila do domu, jak byla naučená, jen jedno se rozeběhlo k nám. Byl to právě Ferry a tak říkám, že on si vybral nás, ne my jeho.
Po vyřízení formalit jsme ho naložili do auta a vyrazili. Ale auto a Ferry, to k sobě moc nešlo. Najednou jsme ho vzali od brášků a ségry, naložili do nějaké divné věci a ta se ještě začala pohybovat. Feryho se dětem nedařilo udržet. Musel jsem zastavit a přemýšleli jsme, jak dál. Ten prcek měl sílu a uměl chodit snad i po stropě. Napadlo mne sundat si mikinu, protože jsem se vítal i s Beky a její pach by ho mohl trochu uklidnit. Pomohlo to, zamuchlal se do ní a byl klidnější. Po cestě jsme se ještě zastavili nakoupit první nezbytnosti a obojek pro Ferdu. Hned ho dostal na krk a vůbec neprotestoval. Bylo toho už na něj moc.
Doma jsme prozkoumali zahradu a v klidu se navzájem seznámili. Ferry byl trochu smutný a zároveň zvědavý. Ten den toho na něj už bylo asi hodně. Ale nejevil žádné známky neklidu z cizího prostředí, bral to jako samozřejmost. Dokonce se uložil k odpočinku doprostřed trávníku na sluníčko. Byl konec října, sluníčko ještě hřálo. Noci však už byly studené. A před námi rozhodnutí, jak ji strávíme. Připravil jsem si ležení v nevytápěné části domu a chtěl první noc být s Ferrym, aby nebyl sám. Ale Ferda se po chvíli zvedl a vydal se ven. Na trávníku se párkrát zatočil, udělal si pelíšek a usnul. Spal až do rána. Tu první noc jsme ho nechali. Naše pozdější pokusy dostat ho do boudy a kotce jsme vzdali, protože dokázal vyvádět klidně i dvě hodiny v kuse. A i v zimě spal nejraději venku na sněhu. A rostl přímo před očima. Snad každé ráno byl o kus větší, než když šel večer spát..
Co nás překvapilo asi nejvíce, byly nesmírně ostré zoubky. Všechna štěňátka mají jehličky, ale vlčáci je mají nějak ostřejší. A taky vás musí neustále okusovat. Myslí to dobře, jenže nesmíte moc cukat rukama, nosem, ušima a vším, co ho zajímalo. Jinak si snadno přivodíte zranění. Vlčáci jsou v tomto věku něco jako piraně křížené s krokodýlem. Než vymění zoubky za dospělácké.
Druhá věc, která nás překvapila, byla obrovská výdrž a rychlá regenerace. Po dvou hodinách věčných lumpáren a okusování stačilo 15 minut odpočinku a mohl začít znovu. A je na vás, jakou mu vymyslíte náplň. Tento režim si s trochu delší prodlevou na spaní držel Ferral i v noci. Měsíc jsem spal opravdu málo. On byl v pohodě, když jsem s ním byl i v noci venku. Byl jako dítě, radostně běhal kolem mě a když se unavil, vzal jsem ho do klína a uspával. Kolik já mu zabroukal písniček. Asi nejčastěji Zítra ráno v pět od Jarka Nohavici…
Jedna z těch velmi důležitých rad, kterou jsme si od chovatele odvezli, byla ta o socializaci. Jednoduše řečeno, v tomto období života vlčáka je důležité, aby se setkal pokud možno se vším, s čím se bude potkávat ve svém životě. Aby se naučil na nové podněty správně reagovat. Pro nás to znamenalo zvát domů návštěvy, brát Ferryho všude s sebou, vozit ho autem, autobusem, vlakem a v našem případě i lanovkou. Seznámit ho s co největším počtem psů, koček, slepic a jinými zvířaty a to pokud možno na volno.
Zkrátka jsme měli o zábavu postaráno. Bylo krásné sledovat, jak se se vším srovnává. A dnes nám to svou vyrovnaností vrací.